It´s difference between fighting against something and fighting for something. Or someone...

Tribute for District 4 - 3. kapitola

20. února 2015 v 18:31 | MarryAnn |  Tribute for District 4
Konečně vkládám 3. kapitolu! Sláva mi! :D Začíná to být zoufalé, protože mi dochází kapitoly...
...Protože jsem velice aktivní člověk, pracuju na další nové povídce. Jsem z toho opravdu happy. Jéj!
Ale má to i své plus... Mám nějakou optimisticky naladěnou povídku! :D Což mě docela těší... Co docela! Dost! Potřebuju... Zábavnou a vtipnou povídku. A docela mi tahle novinka pomáhá. Ale to by jsme zase byly u mých poslední dobou docela častých psychologických kecech úvahách. Takžeee...
Užijte si dnešní kapitolu! :-)



Srdce jsem měla až v krku a nemohla jsem dýchat. Šokem jsem měla rozšířené oči a nemohla jsem pochopit, proč zrovna ona. Co komu kdy udělala?! Vždycky byla slušná a každému byla ochotna pomoct. Když někdo měl hlad, nabídla mu, i když na tom byla sebehůř.
Skupinka dívek přede mnou se přiblížila, zády stále k nám. Mezi nimi jsem zahlédla tvář své sestry s hrdě narovanou bradou. Po líčku jí tekla slza.
Nepřemýšlela jsem. Prostě jsem se procpala okolo holek, které byly stále oslepeny úlevou z toho, že nebyly vybrány.
"Chels!" vykřikla jsem. Konečně jsem se dostala do uličky mezi chlapci a dívkami.
Otočila se na mě se slzami v očích. Mírotvorci k ní přistoupili a dva z nich ji vzali za lokty. Sotva jsem uděla dva kroky k ní, když mě někdo popadl nevybíravě za rameno.
"Nechte. Mě. Být!" procedila jsem mezi zuby a mírotvorce jsem od sebe odstrčila. Nečekal to a zavrávoral. Ale brzy našel ztracenou rovnováhu a už mě držel okolo pasu, s nohama pár centimetrů nad zemí.
"Ne!" vyjekla jsem zuřivě. Pak mi z úst vyšla slova, kterými jsem si byla stoprocentně jistá: "Hlasím se dobrovolně!"
Okolo všechen šepot, který jsem způsobila, utichl. Mírotvorce, který mě držel, mě pustil a já dopadla na zem. Dopadla jsem tiše na nohy s odhodlanou tváři. "Hlásím se jako dobrovolnice," zopakovala jsem úplně klidným hlasem. Chelsea na mě koukala s tak neuvěřitelně smutnýma očima, že jsem byla nucena od ní odvrátit pohled. Moje oči spočinuly na Finnickovi a Mags.
Finnick byl překvapený. Byl opřený do židle, ruce založené na prsou, obočí pozvednuté. Svaly na pažích měl napnuté. Že by se mu nelíbil vývoj Sklizně?
Mags mě sledovala. Tvář bez výrazu. Jakoby hodnotila moje vystoupení.
Mercedes si u mikrofonu odkašlala. "Výběr splátců nabral nečekaný spád. Pojďte k nám, slečno," řekla mile, ale profesionálně. Netvářila se ani nijak překvapeně. Je poznat, že reportérku dělá už nějakou dobu.
Nebo jen jsou Kapitolané tak výborní herci.
Jako kdyby se Chelsea probudila z šoku. Začala vzlykat a neustalé opakovala jednoduché Ne. Rozběhla se ke mně. "Ne, ty tam nesmíš jít! Nemůžu stratit ještě tebe!" šeptala mi naléhavě do ucha, když mě objala.
"Můžeš mi nadávat a klidně mi i jednu střelit, až se se mnou budeš loučit," odpověděla jsem ji nakřáplým hlasem a s lehkým úsměvem. Nebyl upřímný. Spíš z toho vyšel divný škleb. Ale to ona nemohla vidět.
Ty proklaté slzy si hledaly cestu ven. Ale to jsem jim nemohla dovolit. Přeci se nemohu představit Kapitolu a ostatním splátcům jako slaboch.
Slabochy likvidují jako první. Známé nepsané pravidlo.
Když ji ode mě odtrhli, nasadila jsem co nejpevnější výraz odhodlání. Což jsem ani moc nemusela předstírat. Byla jsem odhodlána se pokusit vyhrát. Pro Chelsea. A samozřejmě i pro prcka.
Okolo mě se postavili mírotvorci jako bílá hradba. Jediné, co jsem slyšela přes hukot v uších, bylo, jak moje setřička vykřikla, že mě si vzít nemohou. Někoho jiného, jen mě ne.
Stoupala jsem po schodech na pódium, nyní už bez doprovodu. Zahlédla jsem Magsino pokývnutí. Skoro neznatelně jsem pozvedla koutky ve smutném úsměvu.
"Jak se jmenuješ, děvče?" optala se mě Mercedes Dariová, reportérka pro 4. kraj.
"Melodia Victorová." Hlas se mi ani nezachvěl, za což jsem byla nesmírně vděčná.
"Jistě to byla tvoje sestra. Starší?" Nepochopila jsem, z jakého důvodu se na Chels tolik vyptává.
Ale očekávala jsem, že kvůli publiku. "Ano," odpověděla jsem s varovným podtónem. Nechtěla jsem, aby se na ni dále ptala. Do mé rodiny Kapitolu nic není.
Už ne.
Jako kdyby mi četla myšlenky. "Potlesk pro splátkyni za 4. kraj! Melodii Victorové!" zazpívala Mercedes.
Po chvilce se ozval aplaus. Všichni stáli, zvědavě mě pozorovali a s nejvyšší pravděpodobností mi odpočítávali dny, kdy dokážu vydržet naživu. A jestli by pro ně bylo výhodné si na mě vsadit u sázkařů.
Na kraji davu, kde obvykle stáli již plnoletí, jsem zahlédla Chelsea. Byla bezvládně pověšená na Jackovi a já z té dálky viděla pouze to, jak se jí prudce zvedají ramena pod návalem vzliků.
Prudce jsem vtáhla vzduch do plic a po tváři mi stekla první a poslední slza, kterou jsem si dovolila na tomto místě dnes vypustit. Brečet si mohu dovolit až při loučení.
Mercedes lehkým krokem přešla k osudí s chlapeckými jmény. Zopakovala stejný postup jako u "mě". Opět dramaticky zalovila, vytáhla lístek a vrátila se nazpět.
"Callum Williams."
V hloučku, kde obvykle stáli sedmnáctiletí, to zašustilo. Rozestoupili se a já měla možnost spatřit kluka, kterého budu nucena zabít. Ne, opravila jsem se automaticky v mysli, jeho oznámení smrti budu sledovat na obloze v aréně.
Callum se nějak neměl k chůzi. Stál jako přimražený. Teprve když k němu přišli mírotvorci a zastavili se těsně u něj, probral se. Jeden z nich ho chtěl vzít za paži a prakticky ho tam odtáhnout, ale vysmekl se mu.
Musela jsem uznat, že čest mu zůstala.
Sledovala jsem, jak se blíží se vztyčenou hlavou, široká ramena narovnaná. Kdybych nedokázala poznat lidi podle jejich chování a držení těla, pravděpodobně bych mu uvěřila i to, že to byl jen skrat. Že jeho zaraženost byla jen chyba v systému.
Poznala jsem, že se nutí ke každému kroku. Na první pohled na vás jeho chůze působila silně, odhodlaně. Ale pak se zaměříte na jeho hnědé oči a vše vám dojde.
Vystoupal po schodech a postavil se nanejvíš dva metry ode mě. Věnoval mi nečitelný pohled jako já jemu. Přeměřili jsme se od hlavy až k patě a otočili se zpátky čelem k davu.
Starosta přistoupil k mikrofonu a začal předčítat Smlouvu o velezradě. Už při prvním slově jsem přestala vnímat.
Takže půjdu do arény. Paráda, to byl můj životní sen. Položit život jako obět za celý kraj. Bít se jako lvice o své přežítí. Zabíjet. Ano, celý svůj život jsem byla skrytý masochysta, který toužil po tom, aby mohl konečně vyplnit své touhy.
Milovala jsem ironii a sarkasmus. A ráda jsem ji používala dokonce i ve svých myšlenkách. Na světlo boží jsem jí však vypouštěla v omezené míře. Přeci jen, všem lidem se takový přístup nelíbí.
Co všechno dostanu za to, že se ze mě stane vrah? Co všechno dostanu za to, že se budu po hrách, pokud je vyhraji, cítit, jako kdyby mi vzali kus duše? Jako když zůstal kousek mě v aréně?
Slávu a bohatství.
Ale kdo o tohle stojí? Odpověď byla prostá.
Profíci.
Starosta dočetl a pokynul nám, ať si s Callumem podáme ruce. Jeho stisk byl pevný, ale chladný. Tvářil se odtažitě. Pustil mou dlaň a skoro ve stejném okamžiku jsme se otočili zpět k davu.
Začala vyhrávat hymna Panemu a mě myslí proběhla slova, která mi šla přímo od srdce:
Jak já ji nenavidím.
Ale nebyla jsem si jistá, jestli se týkalo jen hymny. Spíše i místa odkud pocházela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | 21. února 2015 v 19:13 | Reagovat

Bylo to úžasné! Jsem zvědavá na výcvik Melodie a taky na její vztah ke svým trenérům. Bude Finnicka pořád brát tak, jako doteď? Bude se k němu chovat stejně chladně, jako na tom trhu?
Pak je tu Callum.Jakou tam bude mít roli on? Jsem opravdu moc zvědavá. ;-)
Jinak na optimistickou povídku se těším, jelikož taky něco takového potřebuju, ale nejsem si jistá, jestli se na to dokážu "naladit". :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Všetok obsah blogu je naša tvorba! Nekopírovať! Ak chcete zverejniť našu tvorbu inde, ozvyte sa na email alebo čokoľvek iné! Thx! :)

Fanclubs: