It´s difference between fighting against something and fighting for something. Or someone...

Tribute for District 4 - 2. kapitola

13. února 2015 v 18:48 | MarryAnn |  Tribute for District 4
Druhá kapitola zde. :-) Melodie na trhu a Sklizeň.
Snad se bude líbit. ;-)



Procházela jsem uličkami mezi různými stánky, kde bylo všechno možné. Od látek až po kusy různých kovů. Prohlížela jsem si vše, co by se mi mohlo hodit. Anebo co by se líbilo.
"Promiňte," omluvila jsem se okamžitě, když jsem do někoho vrazila. Zvedla jsem zmateně pohled. Nechápu, jak je možné, že jsem si ho nevšimla.
"V pořádku," věnoval mi křivý úsměv výherce 65. Hladových her.
"Co tu dělá sám Finnick Odair?" vypustila jsem z úst dřív, než jsem si svá slova dokázala promyslet. Nebo je vůbec nevyslovit.
Pozvedl obočí a přejel mě zkoumavým pohledem. "To, co skoro všichni okolo. Nakupuju," rozpřáhl paže, aby obsáhl celé okolí. Úsměv mu nezmizel.
Protočila jsem oči. "To mi došlo. Ale tady? Na takovém místě? Nezkazí to tvoji reputaci? Co kdyby tě tady chytli mírotvorci?" nadzvedla jsem vyzývavě obočí a přenesla váhu na druhou nohu s rukama založenýma na prsou. Přejela jsem ho pohledem stejně jako on mne a musela uznat, že vypadá opravdu dobře. Džíny, bílý tenký svetr, který obepínal jeho hruď, a přes něj měl lehkou bundu. Slušelo mu to.
V jeho modrozelených očích se zablesklo. "Zajímavá poznámka," uznal. "Ale určitě nebudu měnit své zvyky kvůli Kapitolu," odpověděl mrazivě.
Proti své vůli jsem se na něj usmála. "Loutka Kapitolu má i svojí hlavu."
Napřímil se. "Co tím chceš říct?" zavrčel.
"To, že i když jsi opravdu dobrý herec a neuvěřitelný bojovník, stejně s tebou Kapitol dokáže i po tvém vítězství pořádně zamávat. A že určitě nad tebou má nějakou páku," odpověděla jsem mu už bez úsměvu. "Se všemi si zahrávají."
Pozorně mě sledoval a při každém dalším slově se tvářil čím dál překvapeněji. "Měla bych jít. Stejně určitě nemáš chuť a ani čas, aby ses tu dál mohl vykecávat s obyčejnou chudou holkou," vydechla jsem a chystala se okolo něj projít.
Ale chytil mě za loket. "Jak..." dostal ze sebe zaskočeně. Odkašlal si. "Jak si na tohle přišla?" sykl. Koukal mi zblízka do očí a já se v těch jeho začínala ztrácet.
Bože, jak někdo může mít takovou barvu duhovek?
Prudce jsem zamrkala. "I my, obyčejní lidé, nemusíme být nutně hloupý. Stačí mít otevřené oči," a s těmito slovy jsem se mu vysmekla. Dala jsem se na odchod.
Když jsem od něj byla o tři stánky dál, dovolila jsem si se otočit. Už tam nestál.
ooOoo
Modrá látka mých starých šatů mi klouzala po kůži. Narovnala jsem si límeček a utáhla mašli okolo pasu. Již čisté a rozčesané vlasy jsem si shrnula přes rameno. Vklouzla jsem bosky do bot a podívala se na sebe do zrcadla.
Holka, s kterou jsem trávila každou minutu svého dne, se na mě usmála. Pih na obličeji bylo tolik, že by nějakou dobu trvalo, než bych je spočítala. Modré oči působily smutně, i s lehkým úsměvem na rtech. Dnes neměla chuť se smát, poznala jsem to na ni. Ale zůstávala odvážnou. Už jen proto, že odvážnou být musela.
"Vypadáš nádherně," prohlásila s pyšným úsměvem na rtu Chelsea. Otočila jsem se čelem k ní.
"Říká holka, která před pár měsíci vypadala čtyřikrát líp než já," objala jsem ji, jak jen mi to kulaté bříško dovolovalo.
Odtáhla se ode mě na délku paží. "Přeháníš."
"Dobře, dobře, tak třikrát." Rozesmála se. "Mám ti splést cop?" zeptala jsem se jí.
Jen pokrčila rameny a sedla si na postel zády ke mně. Za chvíli byla moje práce v podobě rybího copu hotova. Mohly jsme vyrazit.
Už jsem chtěla otevřít dveře, když mě zastavil její hlas: "Počkej chvilinku." Začala se přehrabovat v jedné z komod, kde měla své oblečení. Zvědavě jsem přistoupila k ní.
"Tady!" vzkřikla vítězně a natáhla dlaň ke mně. Rozevřela ji a já spatřila sponu, kterou dříve nosívala maminka.
Byla z bronzu. Uprostřed ní byla květina, z které se odvíjely šlahouny, na kterých byly malé kvítky. Vždycky jsem ji chtěla a když jsem byla ještě malá holka, říkala jsem mamince, že až budu velká, pořídím si podobnou.
A teď jsem ji měla před sebou a vzpomínky na mé dětství se mi přehrávaly před očima jako film. Do očí mi vyhrkly slzy.
"Opravdu mi ji chceš dát?" zeptala jsem se ji nejistě a prsty přejela po tom skvostu. Sotva jsem se ji dotkla. Měla jsem totiž pocit, že kdybych vyvinula o malinko větší tlak, rozpadla by se.
S jemným úsměvem přikývla. Rozevřela mou dlaň a poté mi ji do ni vtiskla. Podívala jsem se do očí mé sestry a zahlédla slzy. "Měla bys ji mít. Děláš našemu jménu čest."
Mlčela jsem a nechala ji, ať mi sponou sepne vlasy.
Když jsme vycházely z domu, přidal se k nám Jack s jeho dvěma mladšími bratry. Nesmáli jsme, nevtipkovali, ani nevyzvídali novinky jako každý normální den. Protože takový dnešek nebyl.
Jen jsme se tiše pozdravili a dále kráčeli mlčky. Jako na popravu.
Zrovna jsem stála u stolu, kde nás zapisovali, když jsem ho zahlédla. Kráčel sebevědomě k pódiu, na sobě přiléhavé šedé tričko a černé kalhoty. Sledovala jsem jeho záda, ale najednou mi pohled padl níže.
Tiše jsem si odfrkla. Nejen že musí mít krásné oči, on musí mít i dokonalý zadek.
Vydala jsem se do hloučku dívek, které byly stejně staré jako já.
Na místech, které byli připravené pro výherce za 4. kraj, se posadili Finnick Odair a Mags. Neznala jsem její příjmení. Ale párkrát jsem ji potkala cestou k zátoce. Vždycky se na mě vševědoucně usmála, ale neřekla ani slovo.
Na hodinách odbily dvě hodiny a starosta si stoupl k mikrofonu. Začal odříkávat již naučený text. Po prvních pár slovech jsem ho ignorovala. Nepotřebovala jsem slyšet to, co jsem pomalu uměla i já. Radši jsem se rozhlédla okolo a pohledem hledala Chelsea.
Starostovo místo nahradila Mercedes Dariová, reportérka pro 4. kraj. Na sobě měla typickou kapitolskou módu. Ve fialové paruce měla dané motýly. Řasy měla pomalu až k čelu, jak je měla zatočené a dlouhé. Fialové šaty zdobily květy stejné barvy, ale o odstín světlejší. Boty asi s dvaceticentimetrovými podpatky stejné barvy. "Šťastné Hladové hry a ať vás vždy doprovází štěstěna!" zvolala s jasným kapitolským přízvukem. Měla jsem chuť se uchechtnout, ale hrdlo stáhnuté nervozitou mi to nedovolovalo.
Začaly mě sžírat pochybnosti. Mé pocity se obvykle nepletly, takže i teď jsem jim naslouchala. Nechtěla jsem jít do Her. V životě jsem nechtěla spatřit vnitřek arény. Ale... To, co mi v koutku mysli našeptávalo, že výběr splátce se mi nebude líbit, bylo docela dost přesvědčivé.
Se srdce až v krku jsem čekala, kdy konečně Mercedes vytáhne dívčí jméno. Tohle čekání mě ubíjelo a červíček pochybností mě tichounce nahlodával. Co když vyberou mě? Co když vyberou Chelsea nebo Jacka?
Mercedes na pódiu zamířila k osudí s dívčími jmény se slovy: "Dámy mají přednost." Dramaticky zalovila, vytáhla kartičku s jménem té nešťastnice a pomalým krokem se vydala zpět k mikrofonu. Rozevřela ji a nad ztichlým obecenstvem se rozneslo jméno.
"Chelsea Victorová."
Jméno, které mě donutilo přestat dýchat. Jméno, při kterém mi došlo, že musím jít do Her a pokusit se vyhrát. Jméno osoby, pro kterou bych byla schopna umřít a dokonce i zabíjet.
Jméno mé starší těhotné sestry, které mělo být za necelé dva týdny devatenáct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sima Sima | E-mail | Web | 14. února 2015 v 9:43 | Reagovat

tak toto vyzrá skvelo.. musím si prečítať predchádzajuc kapitoly :D

2 Janča Janča | 14. února 2015 v 22:41 | Reagovat

Setkání s Finnickem bylo naprosto skvělé! :D
A je tu Sklizeň... Je mi moc líto, že Melodie musí jít do her, ale jsem si jistá, že s podporou a výcvikem od Mags a Finnicka to zvládne! ;-)

3 tessi tessi | 19. února 2015 v 11:26 | Reagovat

nominovala jsem tě :)http://ff-spn-to-tvd.blog.cz/

4 Wer Wer | E-mail | Web | 19. února 2015 v 20:26 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Všetok obsah blogu je naša tvorba! Nekopírovať! Ak chcete zverejniť našu tvorbu inde, ozvyte sa na email alebo čokoľvek iné! Thx! :)

Fanclubs: