It´s difference between fighting against something and fighting for something. Or someone...

Tribute for District 4 - 1. kapitola

9. února 2015 v 21:17 | MarryAnn |  Tribute for District 4

/cover by: Perla/

A první kapitola má možnost spatřit světlo blogu :D Snad se bude líbit ;-)
Mimochodem, miluju ty barvy, které jsou na úvodce



Seděla jsem v doku v jednom ze skladů a splétala sítě. Se mnou zde seděly ještě čtyři ženy a dělaly to samé co já. Prsty se mi hbitě pohybovaly a já za dvě hodiny měla hotovou síť o velikosti tři na tři metry s centimetrovými oky. Dovolila jsem si na pár okamžiků podívat na moře.
Den sklizně se nepřetržitě blížil. Zbývalo do něj jen pár dní. A byla tu docela dost velká šance, že mě vyberou. Poslední rok jsem totiž hodně prodávala oblázky. Od minulého roku mi na mém účtu přibilo 8 dalších papírků s mým jménem do osudí. A to mi je, prosím pěkně, teprve šestnáct.
Asi vás bude zajímat proč. To je jednoduché: hladomor. Když nemáte nic k jídlu a vaše starší sestra je nemocná, rozhodnete se pro možnost jídla.
A co že bylo s mou sestrou Chelsea? Kvůli nedostatku jídla, léků a dostatkem ran bičem trpěla horečkami a opravdu hodně stratila na váze. Byla hubenější než já. V té době jsem ji musela mýt, protože neměla pomalu sílu ani na to, aby do ruky zvládla něco uchopit. Ať už láhev s vodou, nebo to málo jídla, které jsme měly. Když jsem se ji pokoušela zbavit těch zaschlých šmouh od bláta a potu v říčce od našeho... domu, zjistila jsem, že se přede mnou pokoušela skrýt to, že je těhotná. Na břiše se jí vyjímala malinkatá boulička.
Když jsem to zjistila, hádala se se mnou. Že nemám riskovat to, že mé jméno bude v osudí více, než doposud. Pokoušela se mi to vymluvit.
Ale já už věděla, že se je musím pokusit zachránit. A zatím se mi to daří. Chelsea je už v sedmém měsíci těhotenství a já mám stále dostatek jídla, abych je zvládla uživit.
Stále mi však nechce vyzradit jméno otce dítěte.
Ozval se zvon oznamující přijezd další lodě s úlovkem. Přestala jsem myslet na mou práci a společně s ostatními se vydala blíže k rampě. Bylo tam už více lidí připravených pomoct s vyložením a uložením ulovených ryb a měkýšů.
Dnešek byl úspěšný. Naložili jsme skoro čtyři velké chladící boxy o rozměrech tři na pět metrů. Kdyby jsme všechno dali dohromady.
"Tady máš," seskočil z jednoho z doprovodných člunů Jack a podal mi moc pěknou žíhanou mušli. Jack byl mým spojenec od doby, kdy jsem zde začala pracovat.
"Díky," usmála jsem se na něj zářivě. Bylo mu devatenáct, takže Sklizni se jistě vyhne.
Já a Chelsea jsme jedny z ne zrovna malé vrstvy lidí, kteří jsou na tom opravdu bídně. Bydlíme v malém přízemním domě s jednou ložnicí a kuchyní. Pomalu se rozpadá. Jack a jeho rodina jsou na tom lépe. Mají dvoupatrový dům se třemi pokoji, koupelnou, kuchyní a malým obývacím pokojem. I když... Na to, kolik jich v jednom domě žije, je toho málo.
Úsměv mi oplatil. Poté se nahnul k mému uchu a potichu se zeptal: "Půjdeme dneska do zátoky?"
Zátoka je místo, které patří Kapitolu. Jako všechno okolo. Ale zrovna tato je obehnána hustým lesem a ten je zase obehnán šest metrů vysokým plotem. Většinu času nabitým elektřinou.
Odstoupila jsem od něj a hrála si na to, že přemýšlím. Ale opak byl pravdou. Chtěla jsem jít lovit. Chtěla jsem se brodit potůčky plnými čisté vody a ryb.
Nějak stále nedokážu pochopit, proč Kapitol tuto oblast uzavřel. Byl by odtamtud dostatek potravin různého druhu.
"Dnes vaše práce končí," ozvalo se z reproduktorů nad našimi hlavami. Slunce už zapadalo za obzor a většina rybářů bylo promočeno od vytahování sítí. Akorát by nastydli a to si myslím mirotvorcům nevyhovovalo.
Vyšla jsem z dílny, která byla plná háčků, lan a ostatních věcí.
"Ještě jsem nedostal odpověď," doběhl mě před branou oddělující město od doku Jack.
"Jako kdybys nečekal kladnou odpověď," rýpla jsem si.
Usmál se, ale pak zvážněl. "Co když se dostaneš do Her?" Tohle řešil poslední tři roky. Vždy pár dní před Hladovými hrami.
Povzdechla jsem. "Tak se prostě pokusím vyhrát. I když..."
"I když?" postrčil mě.
"I když bych nedokázala zabít. Pravděpodobně bych je nechala zabít se mezi sebou... Bože, takovýhle uvažování mě děsí," oklepala jsem se.
"Stejně bys musela zabít. Ať už s sebeobraně, nebo nevědomky," upozornil mě na ten jednoduchý fakt.
"Já nezabíjím," připomněla jsem mu. "Jenom zvířata," opravila jsem se okamžitě.
Zamračil se. "Všichni zabíjejí v pudu sebezáchovy a touze se zachránit."
Na to jsem neměla odpověď.

ooOoo

Stála jsem nehnutě v řece, v ruce jednoduše vyrobené kopí. Prsty jsem lehce držela střed. Staré modré kalhoty srolované po kolena, rukávy vybledlého trička stejné barvy vyhrnuté k loktům. Pozorovala jsem hejno pstruhů a hledala ten největší mladý kus.
Když jsem zahlídla zdroj mé potencionální večeře (to není zrovna moc mile oslovení), moje ruka se vymrštila v před. Zasáhla jsem ho přímo do ocasu, tak, abych poškodila co nejméně masa. Můj účel nebyl ho zabít. Jen mu poškodit ocas, abych mu pohyb omezila co nejvíce.
Kopí prošlo skrz a zabodlo se do dna říčky. Potěšeně jsem se usmála nad dnešním úlovkem. Pět docela slušných pstruhů, čtyři zajíci, kteří se chytili do pastí, a dvě koroptve.
"Slušné," podotkl Jack, když vyšel zpoza stromů. Přes rameno měl přehozené tři zajíce a čtyři koroptve přivázané za nohy krátkým provazem.
"Díky. Nechám nám s Chels tenhle kousek a koroptev. Ostatní prodám na trhu," svěřila jsem se mu. Vytáhla jsem kopí i s cukajícím se pstruhem.
"A jak je na tom?" zeptal se zvědavě.
Z mých úst utekl povzdech. "Sice v poslední době máme dostatek jídla, ale nedávno měla opět horečky. Trvalo mi šest hodin než jsem našla ty správné bylinky."
"Už nekolikrát jsem ti říkal, a matka by mi dala určitě za pravdu, že můžete kdykoli přijít," připomněl mi taktně.
"To by jsme u vás byly skoro furt," uchechtla jsem se nevesele.
Ušklíbl se na mě a naschvál vstoupil do vody a tím pádem mi vyplašil ryby. Ty se daly okamžitě na útěk.
"Milé. Máš jediné štěstí, že dnešek už končí, jinak bych tě utopila i v téhle mělké říčce," usmála jsem se na něj ze široka.
"Tolik síly nemáš," poukázal na fakt, který byl mou jedinou nevýhodou.
"Zapomínáš ale, že jsem mrštná," připomněla jsem mu.
"To ano," uznal. "A máš výdrž."
"Ó, díky," vyšlo ze mě potěšeně a pobaveně zároveň. Svůj úlovek hodil na břeh a rozeběhl se proti mně. Už mrtvý pstruh dopadl pár cemtimetrů od mého úlovku. Dala jsem se na úprk.
Hlubokým lesem se ozýval náš smích a šplouchání vody.

ooOoo

"Jsem doma!" zvolala jsem až zbytečně hlasitě. Přeci jen, jak by mě nemohla slyšet, když křičím v podstatě z vedlejší místnosti.
"Ahoj," vykoukla Chelseinina zrzavá hlava zpoza stěny mezi ložnicí a kuchyní. Zkoukla mě odhlavy až k patě a pak se zamračila. "Už zase?" pozvedla obočí a vstoupila do ložnice. Kulaté bříško na jejím vyhublém těle přímo kričelo Bacha, těhule!
Můj pohled padl na mé promočené kalhoty a já vzala mezi prsty mokrý koneček mých zrzavých vlasů. Nevinně jsem se usmála. "On si začal," kuňkla jsem a pokrčila rameny.
Založila si ruce v bok. Její typický postoj pro to, když je naštvaná. Ale její smějící se hnědé oči ji prozradily. "Melodie-," začala výchovně.
"Co kdybys nastydla? Nestačí, že já jsem tak často nemocná? Co kdybys dostala zapál plic?" napodobila jsem její tón hlasu.
Lehce nafoukla tváře. "Víš, že to je pravda."
Souhlasně jsem přikývla. "Ale já jsem imuní. Kolikrát jsem přišla domů mokrá úplně na kost a nedostala jsem ani tu hloupou rýmu?"
Povolila svůj postoj. "Nespočetněkrát," uznala nespokojeně.
Vítězný úsměv ozdobil mou tvář. "No vidíš. Ahoj, prcku," pohladila jsem ji po břiše, když jsem šla okolo ní. Každodenní rituál posledních dvou měsíců. Od prvního prckova kopnutí. Už teď jsem se těšila na to, že ze mě bude kmotřenka. Nemůžu si to přeci rozházet u toho malého kopálisty už v tak nízkém věku.
Na stole přistál pytel s králíkem a síť s rybou. Pár centimetrů od toho skončily peníze, které jsem získala prodejem zvěře.
Věnovala mi vděčný úsměv jako pokaždé, když jsem pro nás dvě zajišťovala potravu. A také kupovala oblečení a všechno možné. Lehce mě objala kolem ramen a smutně si povzdechla. Chtěla jak pro mě, tak pro prcka, lepší život.
Začala připravovat naši dnešní večeři a já odkráčela do pokoje. Prsty jsem ťapkala po parapetu okna. Poté dlaní přejela po bílé zácloně. Měly jsme tu uklizeno a čisto. I když to někomu může přijít prázdné a neutulné, nám ano. Na římse krbu stál portrét maminky, tatínka a našeho staršího brášky. Jedna z toho opravdu mála věcí, co nám po nich zbylo.
Upečený zajíc byl výborný. Chels k němu přidala nějaké bylinky, aby tak spestřila jeho chuť.
Když jsem po večeři ulehla do postele již v čistém a suchém oblečení s tichým Dobrou, myslela jsem na Sklizeň. Vůbec mě netěšila představa toho, že by mohla být Chelsea vybrána. Také jsem myslela na Jaspera, našeho staršího brášku, který šel do Her. Šla bych tam s ním, kdybych měla aspoň malou šanci, stejně jako Chelsea. Přihlásily bychom se dobrovolně. Ale věděli jsme, že bez nás bude mít šanci větší.
Řekly jsme mu to, když jsme se s ním loučily. Jen nám věnoval povzbudivý úsměv a slíbil, že 64. hladové hry vyhraje.
Nevyhrál.
S pichlavými myšlenkami jsem usnula. A žádné pěkné sny se mi opravdu nezdály.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | 9. února 2015 v 23:07 | Reagovat

Vypadá to vážně moc zajímavě. A Hunger Games miluju, takže to budu určitě číst! ;-) Jsem zvědavá na další díl, opravdu moc! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Všetok obsah blogu je naša tvorba! Nekopírovať! Ak chcete zverejniť našu tvorbu inde, ozvyte sa na email alebo čokoľvek iné! Thx! :)

Fanclubs: